Šišinka 1.část

4. října 2012 v 19:18 |  Ostatní - zajimavosti
Pokusy s podáváním melatoninu ukázaly, že tento hormon ovlivňuje oběh krve, krevní tlak,
tělesnou teplotu, metabolizmus cukrů, tuků i bílkovin. Ovlivňuje produkci pohlavních
hormonů, imunologické reakce organizmu, průběh stárnutí, chování i psychologické reakce.
Na základě některých laboratorních nálezů začal být melatonin prezentován ve vědeckém i
bulvárním tisku jako téměř zázračný hormon, ovlivňující stárnutí, nádorová onemocnění a
imunitu.
Funkce šišinky na cestě k osvícení
Anna Strunecká
Cílem mnoha hledajících na cestě duchovního pokroku je dosažení stavu poznání,
osvobození, nalezení nirvány, pravdy, světla, království nebeského, osvícení. Přes různé
pojmy je to stav, jehož dosažení je cílem všech esoterických a duchovních učení nejrůznějších
kultur a civilizací.
Při pokročilých meditacích se cvičící soustřeďuje na bod mezi obočím. Do středu čelní části
lebky bývá situovaná šestá čakra (ádžňá), jejíž otevření je ve starých východních esoterických
textech spojováno se zahájením schopností duchovního (mimosmyslového, nadsmyslového)
vnímání. Mystici a esoterici označují tento proces jako otevírání "třetího oka". S funkcí
třetího (temenního) oka spojují zoologické učebnice malý orgán nazývaný epifýza (česky
šišinka). Také některé esoterické prameny spojují ádžňu s epifýzou, jiné dávají její funkci do
souvislosti s hypofýzou. Hypofýza i epifýza jsou dvě žlázy s vnitřní sekrecí (endokrinní
žlázy), které jsou stopkami připojeny k mozku a jejichž hormonální produkce je regulována
v součinnosti s mozkem. Zatímco poznatky o hypofýze a její úloze při řízení činnosti jiných
endokrinních žláz jsou uváděny v mnoha učebnicích i v populárních knížkách (např. Lidské
tělo), informace o funkci a významu epifýzy se zatím skrývají ve specializované vědecké
literatuře. V tomto krátkém zamyšlení bych proto chtěla uvést některé poznatky o šišince,
které se ve vědě objevily teprve v posledních dekádách 20. století a porovnat je s dávnými
esoterickými texty i s názory dřívějších učenců.
O čakrách
I když je patrně všem čtenářům Skrytých skutečností jasné, co se skrývá pod slovem čakra,
mnozí se setkali s přesvědčením současných patologů, kteří žádné čakry ani energetické
kanály nikdy neviděli. Mystická anatomie a fyziologie není založena na pitvě mrtvého těla,
ale na subjektivním pozorování sebe sama a na přímé zkušenosti dějů a pocitů ve vlastním
těle.
Učení o čakrách a o drahách, kterými se v těle šíří univerzální energie, přijaly a rozpracovaly
např. indická ajurvéda (zdravověda), tantrismus, jógy i čínská medicína. Sanskrtské slovo
"čakra" znamená původně "kolo". Zpravidla se s ním však zachází jako se slovem přejatým
a nepřekládá se. Podle staroindických názorů jsou čakry centra psychicko-kosmických sil
v lidském tělea místa, kde se kosmické transformuje do tělesného (Góvinda, 1994, Strunecká
et al., 2001). Všechny čakry ústí do společného hlavního energetického kanálu (sušumny).
Staré spisy, které v buddhismu existují pod jménem tantry, ukazují především na vzájemnou
souvislost a vnitřní příbuznost mikrokosmu a makrokosmu, světa hmoty a světa ducha. Jak
tantrická učení, tak staří indičtí jogíni, věnovali značnou pozornost cvičení a rozvíjení čaker.
Obě tato učení uvažovala o dynamických silách vesmíru a o možnostech spojení člověka
s nimi.
Podle dávného čínského textu vysvětluje taoistický mistr studentovi důvod koncentrace na
bod mezi očima takto: "Lao-ć ho nazývá bránou do nebe a země, proto se člověk má
koncentrovat na toto místo, aby dosáhl uvědomění jednoty. V tomto centru je perla velikosti
rýžového zrnka, jež je centrem mezi nebem (makrokosmos) a zemí v lidském těle
(mikrokosmos). Nestačí jenom vědět, kde leží, takovému by neodhalila úžasné esenciální
světlo, které je symbolizováno kruhem, jež Konfucius nazval čistá dokonalost. Kniha Proměn
ho nazývá nekonečnem, Buddha poznáním a taoisté elixírem nesmrtelnosti nebo duchovním
světlem..."
Ponechme zatím otázku, se kterou z hlavových čaker spojovat epifýzu o velikosti rýžového
zrnka jako otevřenou.
Co nám říká o funkci šišinky současná věda
Orgán, který budeme nazývat šišinka, pojmenovali řečtí anatomové jako corpus pineale
(Pinus - borovice) podle tvaru podobného malé borovicové šišce. Lidská šišinka je tělísko
dlouhé 8-10 mm, které váží u dospělého člověka kolem 160 mg. U některých ryb, žab a
ještěrek leží na povrchu mozku, u člověka je překryta hemisférami koncového mozku a
nachází se na stropě 3. mozkové komory. Novodobá medicína šišinku dlouho považovala za
endokrinní žlázu s nejistou funkcí. Poznatky o funkci šišinky se nahromadily teprve
v posledních 30 létech.
V embryonálním vývoji se šišinka vyvíjí z nervové tkáně mezimozku, ze které vzniká i sítnice
v oku a zrakové nervy. Proto také u nižších obratlovců funguje jako temenní oko. Učebnicově
známý příklad vývojově nejvýše postaveného obratlovce s funkčním temenním okem je
novozélandská ještěrka haterie (Sphenodon punctatus), která žije nočním životem a dožívá se
údajně velmi vysokého věku (kolem 100 let).
Avšak lidská šišinka nepřijímá podle fyziologických měření světelné signály přímo.
Informace o světle je přijata a zpracována v oku, převáděná zrakovými nervy a posléze
přichází do suprachiazmatických jader hypotalamu, odkud se dostává do šišinky. Šišinka
reaguje na tuto informaci produkcí hormonů. Za světla (zpravidla ve dne) syntetizuje
serotonin, zatímco za tmy (většinou v noci), syntetizuje hormon melatonin.
Rytmus dne a noci - světla a tmy - je převáděn do chemických signálů hormonů. Šišinka tak
slouží u obratlovců k adaptaci organizmu na denní a roční světelnou periodicitu. Lidská
šišinka tedy je považována za transduktor fotoperiodické informace, protože převádí
informace o světle z vnitřních biologických hodin, kterými jsou suprachiasmatická jádra, do
hormonálních oscilací. K poznání řízení biologických rytmů a podstaty biologických hodin
(cirkadiánního pacemakeru) významnou měrou přispěly i práce Heleny Illnerové - současné
prezidentky ČAV. Experimenty s různými živočichy a pozorování u člověka ukázaly, že
šišinka ovlivňuje prostřednictvím vylučovaných hormonů nesmírné množství fyziologických
funkcí a pochodů v organizmu. Kromě melatoninu a serotoninu bylo v šišince nalezeno
mnoho dalších biologicky aktivních látek, z nichž mnohé mají výrazné psychedelické účinky.
Oba hlavní hormony šišinky - melatonin a serotonin jsou však v posledních dekádách
v centru pozornosti desítek badatelů i farmaceutických firem, protože mají dalekosáhlé účinky
na stav celého organizmu.
Zázračný melatonin
Pokusy s podáváním melatoninu ukázaly, že tento hormon ovlivňuje oběh krve, krevní tlak,
tělesnou teplotu, metabolizmus cukrů, tuků i bílkovin. Ovlivňuje produkci pohlavních
hormonů, imunologické reakce organizmu, průběh stárnutí, chování i psychologické reakce.
Na základě některých laboratorních nálezů začal být melatonin prezentován ve vědeckém i
bulvárním tisku jako téměř zázračný hormon, ovlivňující stárnutí, nádorová onemocnění a
imunitu. Podávání melatoninu pacientům na klinikách potvrdilo, že melatonin může být
s úspěchem použit při léčení poruch spánku, zejména u slepých osob a u pacientů
s neurologickými potížemi. Experimetálně a dobrovolně užívali melatonin i účastníci
světového fyziologického kongresu v Austrálii, aby pomohli při ověřování účinků melatoninu
při odstraňování tzv. jet lag symptomů - přechodného zhroucení biologických rytmů
způsobeném přeletem několika časových pásem.
Přes mnohé pozitivní efekty melatoninu není zvýšení jeho hladiny v nevhodnou dobu žádoucí.
Užívání melatoninu při léčení chronické nespavosti se nedoporučuje, protože není spolehlivě
vyloučeno riziko vedlejších účinků při jeho dlouhodobém podávání. V zimních měsících
s krátkým dnem je zvýšeným hladinám melatoninu přisuzován vznik sezónních depresí.
Serotonin a deprese
S depresí je spojován také nedostatek serotoninu. Poruchy nálady považujeme za součást
každodenního lidského života. Z hlediska odborníků patří k nejčastějším psychiatrickým
poruchám. Poruchy nálady provázené stavy smutku a ztrátou radosti ze života, které
přetrvávají a narůstají v čase, jsou označovány jako deprese. Deprese negativně ovlivňuje
běžné chování a jednání člověka včetně jeho každodenních návyků, snižuje chuť k jídlu i k
sexu, narušuje spánek a výrazně ovlivňuje pracovní výkonnost až k jejímu vymizení. Deprese
ovlivňuje psychické funkce jako je vnímání a učení, paměť, soustředěnost a pozornost.
Depresivní pacient ztrácí schopnost radovat se z maličkostí, jeho myšlení je pesimistické a
hypochondrické, objevují se sklony k sebevražednému jednání. Ze statistických údajů za
posledních pět let vyplývá, že výskyt depresí je u nás ještě častější než v západní Evropě
(Raboch 2002, www.zdn.cz). U mnohých osob přetrvávají poruchy nálady léta.
Deprese postihovala lidi od nepaměti a tak je pochopitelné, že spekulací a teorií o jejím
původu se v průběhu dějin vyskytovalo velké množství. V posledních létech převažují teorie
biologické, podle kterých se u depresivních pacientů předpokládá porucha v produkci a
metabolizmu přenašečů nervového vzruchu na nervových synapsích.
Antidepresiva
Podle vývoje našich poznatků o povaze těchto změn byly v druhé polovině 20. století
postupně vyvíjené a do klinické praxe zaváděné antidepresivní léky. Antidepresiva I. a II.
generace byla cílená na zvýšení koncentrace noradrenalinu, serotoninu a dopaminu v mozku.
Antidepresiva III. generace (SSRI) selektivně inhibují zpětné vychytávání serotoninu na
synapsích, mají širokou indikační oblast a malé vedlejší účinky. Nejnovější skupinu tvoří léky
IV. generace, které bývají označovány jako dvojitě účinkující antidepresiva, neboť vykazují
účinky jak na serotonin, tak na noradrenalin. Látky s antidepresivním působením nacházíme i
mezi přírodními léčivy, jako je např. třezalka. Nová psychofarmaka jsou látky cíleně
syntetizované k vyvolání předem stanoveného účinku na molekulární úrovni. Farmakologické
firmy celého světa se předstihují ve výzkumu, nabídkách a reklamních kampaních svých
antidepresiv. "Znovu radost ze života" slibuje reklama na české antidepresivum Deprex.
V současné době má u nás lékař možnost výběru z více než 50 léků. Z tohoto velmi stručného
úvodu je zřejmé, že současná terapie deprese je velmi dobře propracovaná. Přesto, že
specialisté doporučují kombinace psychoterapeutického přístupu a farmakoterapie, v běžné
praxi převažuje léčení farmaky.
Deprese a světlo
S cílem stimulovat zvýšení syntézy serotoninu se pacientům doporučuje fototerapie, obzvláště
v zimě, kdy je zkrácená doba slunečního světla. Osvětlení světlem o intenzitě 10 000 luxů má
trvat 30 min denně, 2 500 luxů 1-2 hodiny denně, pokud možno ráno po probuzení.
Fototerapie depresivních pacientů byla velmi rychle přijata a praktikována na desítkách
klinických pracovišť. Zatímco účinek farmak nastupuje po několika dnech až týdnech užívání,
výsledky mnoha studií ukazují, že zlepšení depresivních symptomů nastává již po jedné
hodině osvícení.
Světlo poznání
Zážitek světelné vize, společný mnoha duchovním učitelům a mystikům, má nejvyšší
symbolickou hodnotu ve všech velkých světových náboženstvích. Se symbolem světla je
spojováno poznání, zatímco temnota symbolizuje nevědomost. Osvícení je cílem života na
Zemi pro tisíce vyznavačů buddhismu. Na buddhistických chrámových freskách bývá
nevědomost symbolicky znázorňována na začátku cesty životem jako slepá žena. Pod vlivem
duchovní slepoty tápe, vytváří si klamný obraz sebe sama i světa. Ve vnitřním kruhu
tibetského "Kola života" jsou vyobrazené tři kořenové příčiny nevědomých bytostí jako tři
zvířata. Nevědomost znázorňuje černé prase. Podle prastarého učení dharmy nás tato
duchovní zatemnělost vtahuje do honby za prchavým štěstím a směruje mysl člověka
k nepravým hodnotám. U nevědomých bytostí ovládaných podvědomými žádostmi a klamy
vede nedostatek poznání ke zmatku, mentální sklíčenosti, zápasu o vlastnictví klamných věcí
a ke strachu ze ztráty toho, co bylo získáno.
Výstižný popis zážitku světla najdeme například ve spisech Hildegardy z Bingen: "Od svého
dětství vidím stále světlo ve své duši, avšak ne zevníma očima a také ne prostřednictvím
myšlenek svého srdce; na tomto vidění se nepodílí ani pět zevních smyslů...Světlo, které
vnímám, není na žádném místě, je mnohem jasnější než oblak, který nese Slunce. Nemohu
v něm rozlišit žádnou výšku, šíři nebo délku... Co v takovém vidění vidím nebo se učím, to mi
zůstává dlouho v paměti. Vidím, slyším a vím současně, a učím se to, co vím, během
okamžiku...Nemohu v tomto světle rozeznat vůbec žádnou podobu, avšak spatřuji v něm
chvílemi jiné světlo, které mi bylo označeno jako živé světlo...Když se raduji ze zření tohoto
světla, zmizí z mé mysli všechen smutek a bolest..." (Hildegardin list mnichovi Wilbertovi
z Glembloux o jejích viděních z roku 1171.)
Carl Gustav Jung (1875-1961) ve svých spisech objasňuje světlo jako "magicky působící
symbol,...kterému rozumí nevědomí... Symbol je na jedné straně primitivním projevem
nevědomí, na druhé straně je ideou, která odpovídá nejvyššímu tušení vědomí." Světlo je
symbolickým ekvivalentem vědomí. Podle Junga je účinek zážitků světla " překvapivý potud,
že téměř vždy vyvolává řešení duševních komplikací a tím uvolnění vnitřní osobnosti
z chronických emocionálních a myšlenkových problémů, a navozuje tím bytostnou jednotu,
pociťovanou obecně jako osvobození. Toto světlo sídlí mezi očima."
Šišinka v dílech dávných učenců
Fyziologie nashromáždila poznatky o funkci šišinky teprve v posledních dekádách 20. století,
avšak tuto tkáň znali již antičtí učenci a její funkce byla námětem pojednání a výkladů
osobností tak významných, jako byli například Galén (129-cca. 210 n.l.), první anti-papež
Svatý Hippolytes z Říma (asi 170-235 n.l.), syrský filosof a lékař Costa ben Luca (asi 864-
923 n. l.), jehož práci Soul and Spirit přeložil později do latiny španělský lékař, který se stal
v létech 1276-7 papežem jako John XXI, či arabský lékař Ibn al-Jazzar (cca 900-980 n.l.).
Z díla slavného lékaře a filosofa Avicenny (980 - 1037) je zřejmé, že i on šišinku znal a její
správné funkci v těle přisuzoval značný význam, avšak největší diskuse patrně vyvolává
svými představami o významu šišinky filosof René Descartes (1596-1650). Proč poutala tato
tkáň o velikosti rýžového zrnka takovou pozornost lékařů, badatelů a filosofů od antiky po 17.
století našeho letopočtu? Proč upadla do nezájmu na dalších tři sta let?
Reminiscence dávných disputací o šišince souvisí s představami antických myslitelů o
vztazích mysli, těla a duše. Veliký řecký lékař Hippokrates vyslovil myšlenku " že naše
radosti, potěšení, smích a šprým, stejně jako naše smutky, bolesti, utrpení a slzy pocházejí
z mozku. Přes něj myslíme, vidíme, slyšíme a rozlišujeme ošklivé od krásného, špatné od
zlého, příjemné od nepříjemného". Učenci si představovali, že mozkem proudí pneuma
(quintessence), které postupuje z hrudi karotidami do mozku, tam je v mozkových dutinách
pročištěno, zjemněno a poté je z mozku vedeno dutými nervy do všech orgánů. Představu, že
mozek funguje jako jakási rafinérie pro pneuma - zdroj všech vjemů a pocitů, obsahující
"psychical spirits" přijali řečtí anatomové a tato teorie o sídle inteligence v mozkových
dutinách se udržela až do 17. století. Šišinka svojí polohou na stropě III. komory provokovala
patrně řecké anatomy k představě, že funguje jako záklopka, propusť, která reguluje průtok
pneumatu spojovacím kanálem.
O funkci "chlopně v kanálu mezi III. a IV.mozkovou komorou se vedly učené disputace po
celé dlouhé věky. Proč se funkcí šišinky zabýval i filosof a matematik, zakladatel moderního
analytického vědeckého myšlení, René Descartes (1596-1650)? Považoval šišinku za orgán,
který má důležitou funkci pro veškeré psychické schopnosti mozku. Na konci svých Principů
filosofie (1644) pak Descartes napsal: " Je třeba vidět, že lidská duše, ačkoliv vyplňuje celé
tělo, přece jen má své zvláštní sídlo v mozku, v němž nejen poznává a obrazně si představuje,
ale též pociťuje..." Descartovo odhodlání spojit duši s jedním místem v těle bylo zcela
originální a bezprecedentní. V následujích stoletích však novověká věda, která se vyvíjela na
základě karteziánsko-newtonovského paradigmatu odmítla nejenom rozsáhlé úvahy Descarta,
ale i samotnou duši. Ideálem objektivního vědeckého zkoumání se stalo zkoumání hmoty bez
vztahu k duši.
Závěrem
Filosof a katolík René Descartes zanechal novodobým přírodovědcům v pojednáních o šišince
odkaz, který museli odmítnout, protože by vnesl chaos do jejich rozumového uvažování,
kterému je naučil.
Nejnovější poznatky vědy přinášejí nezvratné a mnohočetné důkazy o tom, že funkční
význam šišinky překračuje naše veškeré představy. Hormony šišinky ovlivňují prakticky
všechny funkce a orgánové soustavy lidského těla. Některé mohou navodit stavy, které známe
z působení drog (LSD, harmalin). Jestliže nahradíme slovo "spirits" slovem hormon, pak
Descartes tušil funkci šišinky správně. Věda také potvrdila Descartovo přesvědčení, že šišinka
zpracovává informace ze zraku i ze sluchu. Již dnes můžeme částečně souhlasit s tím, že
šišinka představuje interface mezi makrokosmem a člověkem (mikrokosmem), bránu mezi
nebem a tělem, alespoň pokud se týká biologických rytmů. Pochopení plného významu
tvrzení dávných moudrých učitelů o šišince jakožto slavobráně mezi božským a lidským čeká
na změny našeho myšlení, na posun našeho současného paradigmatu, založeném také na
Descartově odkazu. Tajemství světla a léčení světlem má své kořeny v dávných esoterických
učeních všech nám známých kultur. Na aktivaci šišinky kladli důraz esoterici i alchymisté
všech dob. Terapii světlem rozpracoval ve svém díle i otec islámské medicíny Avicenna.
V současné době jsou skoro všichni neurobiologové přesvědčeni, že mysl je výsledkem
aktivity a vzájemných interakcí mnoha neuronálních obvodů, výlevů mediátorů a elektrických
změn na membránách neuronů. Někteří psychiatři však upozorňují na to, že serotoninová
hypotéza nevysvětluje uspokojivě, jak se může nedostatek serotoninu na synapsi proměnit
v chorobný smutek a beznaděj, v depresivní bludy nebo sebevražedné myšlenky?
Byla snad záře moudrosti kolem Siddharty Gautámy Buddhy pouhým utišením sérií
nervových vzruchů v parietálních lalocích jeho mozku? Byly snad hlasy, které slyšeli Mojžíš
a Mohamed na vrcholcích hor pouhými salvami nějaké skupiny neuronů v jejich mozku? Byly
snad Ježíšovy rozmluvy s Bohem pouhou mentální iluzí?
Jestliže se vrátíme ke zmíněným rozpakům nad tím, se kterou čakrou spojovat maličkou
šišinku, pak vězme, že obě hlavové čakry jsou spojeny s věděním, nalezením stavu štěstí,
klidu a míru, s nalezením přirozenosti své mysli. Jejich otevření znamená spojení vědomí
člověka s přírodou. Pro hledání řešení bych doporučila slova, kterými tibetský učitel učí žáka
nahrazovat statickou a anatomicky podloženou definici čaker či energetických kanálů definicí
dynamickou a duchovní (Góvinda, 1994): "Následovníci buddhistických tanter se nezabývají
tím, jak dalece souvisejí čakry s určitými orgány v těle, kolik má okvětních plátků ten který
lotos, které kvality se s ním spojují...vědí, že to vše je pouze pomocné a přípravné, že zde není
pevné skutečnosti, která by trvala nezměněná navždy. Považují tyto energie spíše za něco, co
je závislé na tom, co s nimi činíme, za něco, co sami vytváříme právě tak jako vytváříme svoje
vlastní tělo, v mezích určitých vnitřních univerzálních zákonů, v souladu s naším vývojem a
našimi karmickými předpoklady.... Není důležité, kde je lokalizována sušumná, protože se
nachází tam, kam řídíme hlavní proudění psychických sil. Sušumná může být jemná jako vlas,
jindy může být rozšířena do celého těla, takže vytváří jediný proud sil, plamen nejvyšší
inspirace, který překračuje veškerá ohraničení, stále roste, až vyplní celý vesmír."
Pro toho, kdo nikdy svojí sušumnu nerozšířil alespoň na celou Zemi a hledá ji pouze
v mrtvých tělech, jdou tyto úvahy za hranice "zdravého rozumu". Je ale dobře si uvědomit, že
"zdravý rozum" však není nic jiného, než přijaté schéma myšlení.
Není přece jen vysoká výskyt chorobných poruch nálady experimentálním důkazem toho, že
současný biomedicínský výzkum i současná didaktika ignorují lidskou duši? Není přece jen
důsledkem nedostatečné péče o naší mysl?

Cílem je syntetizovat informace získané o šišince mozkové, psychofarmakologické
molekule LSD a neurostransmiteru serotoninu. U všech těchto problematik byly provedeny
podrobné studie. Například existují rozsáhlé práce a výzkum o molekule LSD; šišinka
mozková byla studována rozsáhle; a dokonce i hormon serotonin byl zkoumán v laboratoři.
Ale existuje jen málo studií, které daly všechny tyto tři věci do vzájemného vztahu.
p>Russ McClay
19. března 1976
Šišinka mozková, LSD a serotonin
Následující text je pokusem o korelaci zdánlivě nesouvisejících materiálů do smysluplného
celku. Cílem je syntetizovat informace získané o šišince mozkové, psychofarmakologické
molekule LSD a neurostransmiteru serotoninu. U všech těchto problematik byly provedeny
podrobné studie. Například existují rozsáhlé práce a výzkum o molekule LSD; šišinka
mozková byla studována rozsáhle; a dokonce i hormon serotonin byl zkoumán v laboratoři.
Ale existuje jen málo studií, které daly všechny tyto tři věci do vzájemného vztahu.
Tento dokument si vyžádal mnoho výzkumu. Je výsledkem projití mnoha příruček, textů a
časopisů napsaných laiky i profesionály. Téměř veškerá dostupná literatura o LSD, serotoninu
a šišince mozkové byla napsána v jejich vědeckém názvosloví. I přes objem studií se o těchto
třech problematikách ví málo, což činí tuto zprávu cennou pro počáteční výzkum. Rozsah
informací, které tento text poskytuje, bude cenný pro skutečné hledače vnitřních transakcí,
tedy jemných metabolických procesů, které jsou ovlivňovány vědo
Stručná historie objevu šišinky mozkové
Šišinka mozková má velikost asi zrnka rýže. Proto byl její objev obtížný a přišel jako
poslední. Galen (2. století) byl pravděpodobně prvním, kdo ji popsal na západě. Myslel si, že
jde o záklopku, která reguluje proud myšlenek z bočních komor - kavit po stranách mozku.
(1) René Descartes, francouzský filosof, který učinil řadu poměrně pozoruhodných objevů,
napsal o šišince asi 1500 let po Galenovi. Podle Descartova názoru byla šišinka mozková
"sídlem duše". Také postuloval přímou spojitost mezi očima a šišinkou prostřednictvím
"strun" v mozku. A také, že šišinka funguje jako tlumočník, v podstatě hlavní tlumočník
vidění. Nejen že šišinka funguje jako tlumočník, ale také řídí svaly při reakci na předměty ve
viditelném poli. Descartes věřil, že je to prováděno prostřednictvím toku vzruchů
procházejících dutými trubičkami mezi šišinkou a svaly. (2)
Prvním člověkem, který přidělil šišince mozkové endokrinní statut, byl Otto Heubner, slavný
německý pediatr. V r. 1898 popsal předčasnou pubertu u chlapce, který měl na šišince nádor.
Aby se situace zmátla, objevily se zprávy o pacientech s opožděnou sexuální dospělostí, kteří
také měli na šišince nádor. V důsledku těchto zpráv, jakkoliv byly konfliktní, se dalších
padesát let věřilo, že šišinka má něco společného s řízením puberty.
Menší odklon od teorie puberty přišel v r. 1918, když Nils Holmgren, švédský anatom,
mikroskopem podrobně prozkoumal šišinku mozkovou žab a ostrounů. V těchto žlázách našel
buňky, které velmi připomínaly kónické buňky (na barvu citlivé fotoreceptory) retinální
povahy, na špičce žlázy. Kvůli podobnosti Holmgren tvrdil, že šišinka není vůbec žlázou, ale
že funguje u žab a ostrounů jako "třetí oko". Holmgren neprovedl žádnou studii šišinek savců.

Nové kolo výzkumu začalo v r. 1958, když Lerner a jeho tým z lékařské univerzity Yale
extrahovali látku, kterou nazvali melatonin, z šišinek dobytka. To přineslo další důkazové
informace u potvrzení hypotézy, že šišinka mozková je endokrinní žláza.
Další výzkum pomocí mikroskopu, tentokrát u šišinek savců, naznačil úzkou souvislost mezi
šišinkou a sympatickou nervovou soustavou. Odhalil také, že žádné buňky tohoto typu se
v sítnici nevyskytují, takže šišinka savců zdá se nepřipomíná strukturu třetího oka, která byla
uvedena u žab a ostrounů. (4)
Objev šišinky mozkové není očividně nový. Výzkum je roztříštěný kvůli spoustě
zainteresovaných profesionálů (např. teologů, biologů, endokrinologů a zoologů). V tuto
chvíli se lze jen dohadovat, že o této podivné šišince mozkové bude třeba napsat ještě hodně
historie. Snad v příštím historickém textu bude objev "spirituální" spojitosti šišinky
s mozkem.
Hvězdou tohoto pojednání je šišinka mozková. LSD a serotonin jsou brány v úvahu kvůli
svému záhadnému vztahu s šišinkou. Většina zjištění ohledně LSD a serotoninu se lépe
pochopí poté, co se nejdříve seznámíme epifýzou (šišinkou mozkovou).
Obecné umístění šišinky u různých zvířat
Indičtí jogíni, kteří používají meditace a cvičení třetího oka, říkají svým studentům o středu
mezi očima. To je stonek šišinky mozkové. Lze-li ve fyzickém mozku něco nazvat středem, je
to epifýza. U vyšších obratlovců se nachází mezi dvěma velkými hemisférami na předním
konci mozečku. Zdá se, že je to pozůstatek kdysi velké struktury. Je dosti podivné, že u
většiny savců přetrval. Pokud byste měli nakreslit pomyslnou čáru z prostředku vašeho čela,
překříženou čárou vedoucí skrz hlavu v rovině uší, dostali byste místo, kde se v těle šišinka
nachází. Zcela určitě je pohřbena hluboko ve velké hmotě neuronů známých jako mozek.
Jeden fakt okamžitě vyvolává zájem: šišinka, u vyšších savců, je spojena s mozečkem.
Mozeček je jednou z nejstarších struktur mozku. Skládá se ze dvou velmi spletitých hemisfér.
Jeho nejdůležitější funkcí je zdá se koordinace svalové aktivity v těle. (5) Taková aktivita je
iniciována impulzy vycházejícími z motorické oblasti předního mozku. Tyto impulzy nejen
putují míchou k motorickým neuronům, ale prochází také do mozečku. Jak jsou akce těla
prováděny, senzorické impulzy z proprioreceptorů, očí, polokruhových kanálů atd. jsou také
posílány do mozečku. Mozeček pak porovná informace o tom, co tělo skutečně dělá, s tím,
jaké dal přední mozek instrukce. (6) pokud se vyskytne diskrepance, mozeček pošle
modifikační signály přednímu mozku, aby mohly být poslány správné korekční signály do
svalů. Není překvapivé, že ptáci mají relativně velký mozeček, když vezmeme v úvahu, že
musí být schopni se pohybovat rychle a přesně trojrozměrným prostorem, zatímco my a další
pozemská zvířata trávíme většinu času pohybem po plochém povrchu. (7) Když uvažujeme o
umístění šišinky mozkové, mysleme si, že je poblíž horního konce míchy. Končí v nejstarší
anatomické oblasti mozku.
Může být užitečné zde poznamenat různé umístění šišinky u dalších zvířat. Nejoblíbenějším
stvořením při studiu třetího oka je leguán západní - sceloporus occidentalis. Tento malý
chlapík má nejen jemnou a funkční šišinku, ale také fotoreceptivní prvek laicky zvaný "třetí
oko". Šišinka leguána západního se nachází přímo na vrcholku hlavy. Malý otvor lze vidět na
lebce, "třetí oko" skutečně vyčnívá.
Tomuto malému ještěru je podobný jeho vzdálený příbuzný, pacifická stromová žába Hyla
Regilla, která má také šišinku na vrcholku hlavy. H. Regilla nemá otvor nebo optické čočky
leguána. Šišinka stromové žáby je sotva viditelná, kvůli mnoho podobným "hrbolkům" na
pokožce. Nicméně je funkční.
Dalším klasickým příkladem je pacifická mihule mořská - petromyzon marinus. Tato mihule
představuje nejnižší formu žijících obratlovců, kruhoústých, stvoření bez čelistí a končetin
velkého evolučního významu. (8) Minule má také viditelnou šišinku. V podstatě má dvě, obě
pohromadě. Šišinka mozková mihule je obvykle studována, když je mihule v larválním stádiu.
Tehdy je šišinka nejviditelnější.
A stejně jako stromová žába a leguán, i mihule má svoji šišinku nad mozkem. Budeme se
těmito třemi druhy zabývat podrobněji u optických kvalit jejich receptorů.
Po prohlédnutí embryonických důkazů by mělo být zjevné, že epifýza a její možné cesty je u
vyšších obratlovců napůl zakrnělá. Přestěhovala se z polohy nahoře do polohy pod a ve
středu.
Optické třetí oko v porovnání s endokrinní šišinkou
Tři živočichové, zmínění dříve (leguán západní, pacifická stromová žába a mihule) musí být
nyní prozkoumáni ohledně jejich příspěvku k výzkumu optického významu šišinky.
Od prvního objevu po dnešní zjištění zde byla otázka vztahu šišinky a světla. Jak romantické
je uvažovat o funkčním třetím oku obráceném do nebe a pozemní ochraně! Další zjevné
výhody souvisí s vlastnictvím takového receptoru.
U leguána západního (S. occidentalis) je šišinka spojena s temenním třetím okem temenním
nervem. Epifýza se nachází nad mozkovou kůrou a pod kostí lebky. Při velkém zvětšení lze
vidět ultra struktury rohovky, čoček a sítnice. Rohovka se skládá z vnitřní vysoce vláknité
vrstvy a epidermální vrstvy. Rohovka je spojena s čočkami, palisádou podlouhlých
cylindrických buněk, jejichž jádro leží na jejich bazálních koncích. Vláknitá kapsle obklopuje
oko a je spojena s pokožkou. Temenní nerv vychází ze sítnice, prochází kapslí a prochází
vzadu vrchem lebky a pak v zepředu do epifýzy a mozku. (9)
Víme, že temenní oko je funkční, protože dochází ke změnám elektrické aktivity, které lze
zaznamenat ze sítnice (ERG) nebo nervu temenního oka, když je světlo v oku zapínáno nebo
vypínáno. Je také zajímavé, že nedostatek vitaminu A způsobuje rozpad vnějších segmentů
receptorů třetího oka u S. occidentalis. Řekněme nyní, že třetí oko obsahuje na světlo citlivou
látku (nebo možní dvě látky), protože různě reaguje na krátké a dlouhé vlnové délky světla.
(10)
Když se podíváme na mnoho nákresů a náčrtků oblasti mozku různých stvoření, musíme si
povšimnout třetího oka u šišinky. V podstatě některá zvířata mezi těmito dvěma nerozlišují.
Navíc existuje relativně významný nerv, který vychází z temenního oka a vede do epifýzy.
Toto anatomické spojení zcela jistě naznačuje, že světlo vnímané třetím okem je posíláno na
překlad a ukládání. Literatura ve spirituální komunitě nemusí být příliš mimo, když tvrdí, že
šišinka je "věštírnou světla".

Ale z anatomie víme, že homo sapiens a všichni vyšší obratlovci nemají žádné vystupující
třetí oko. Mají šišinku, která je citlivá na světlo. (13) Ale je pohřbena hluboko v lůžku
kortikální tkáně.
Nedávné nálezy funkce šišinky a fyziologie
Protože světlo na této planetě je regulováno přechodem dne a noci, bylo by snadné rozlišit
takové cykly u šišinky a dalších žláz.
Existuje vztah mezi sexuálními hormony a fotoreceptivní kvalitou epifýzy. Tvrdilo se, že
jednou z funkcí šišinky u krys je fungovat jako endokrinní měnič, zprostředkovávající
působení osvětlení prostředí na pohlavní žlázy. (16) Podle informací je osvětlení vnímáno
rohovkou a nervové impulzy jsou přenášeny na šišinku mozkovou přes sympatický nerv.
Šišinka reaguje změnou v tvorbě metoxyindolů, ty vstupují do krevního řečiště a ovlivňují
endokrinní ekonomiku v těle. Metoxyindoly jsou syntetizovány šišinkou v nepřítomnosti
světla a pravděpodobně mají inhibiční efekt na pohlavní žlázy. (17)
Další zvláštní vlastností šišinky je produkce melatoninu a serotoninu. Serotonin je vytvářen
v zažívacím traktu a v šišince. Serotonin je další transmiter. Je jedním ze čtyř hlavních, tedy
jednou z nejběžnějších neurotekutin.
Zajímavou věcí u serotoninu je jeho přeměna na melatonin, ke které dochází chemicky
v šišince. Šišinka mozková je jedinou oblastí, které k tomu dochází. To má přímý význam u
toho, co se děje v larválních stádiích většiny obojživelníků. Je to známé jako blednutí.
Larvální formy obojživelníků prochází pozoruhodným blednutím, když jsou drženy
v temnotě. Podobou reakci vykazují mnohé ryby. (18) Je pravděpodobné, že blednutí je v jisté
míře důsledkem jistého poklesu uvolňování MHS (hormonu) v tmě, ale z větší části se věří, že
je to hlavní efekt výsledků uvolňování melatoninu z šišinky. (19)
Toto hypotetické schéma, prosazované Bagnarou a podporované dalšími (20) naznačuje, že za
tmy je šišinka stimulována uvolňovat melatonin, zřejmě šišinkový hormon, do obecného
oběhu. (21) Melatonin mají výrazný stahující efekt na dermální melanofory (pigmentové
póry), což vede k rychlému blednutí. (21) Zapojení šišinky do této reakce souvisí s dvěma
aspekty její fyziologie, vnímání světla a endokrinní funkcí. (22) Morfologické a
elektrofyziologické studie jasně zjistily, že šišinka může fungovat jako fotoreceptor, ale její
role jako endokrinní orgán je zastřenější, navzdory faktu, že vedlejší důkazy jasně naznačují,
že tomu tak je. (23)
První důkaz, naznačující že šišinka obsahuje humorální činidla, pochází z experimentů
McCorda a Allena, kteří učinili důležitý objev, že pulci prošli výrazným blednutím, když byli
krmeni šišinkami savců. (24) ale zamítli to jako neobvyklý farmakologický fenomén. Později
Lerner a jeho kolegové izolovali silnou "melaozóm hromadící látku" (hormon) z šišinek
skotu, kterou identifikovali jako melatonin. Od té doby byl tento indol nalezen v šišince
dalších zvířat (např. opic, krav, krys, ptáků a obojživelníků). Velký zájem vzbudil
pozoruhodný fakt, že relativně velké množství se nachází v postranních očích. (25) Postranní
oči, jakož i šišinky, obsahují všechny substráty a enzymy klíčové pro syntézu melatoninu.

Serotonin, LSD a epifýza (třetí oko)
V poslední část jsme popsali fyziologii serotoninu, šišinky mozkové a její syntézy hormonů
serotoninu a melatoninu. Serotonin je normální nezbytný transmiter elektrických impulzů
v synapsích (mezery mezi nervovými buňkami). Je zajímavé zjistit, že jisté halucinogeny mají
stejnou chemickou kostru, jako serotonin. (29) To neurology opravdu nepřekvapuje, protože
fakt psychedelicky vyvolané psychózy byl znám.
Jak bylo zmíněno, serotonin je jedním ze čtyř hlavních neurotekutin či neurotransmiterů
nervového systému vyšších obratlovců. Zmínil jsem se o umístění tvorby serotoninu a
poznamenávám zde, že serotonin je přepravován prostřednictvím krevního řečiště k nervovým
buňkám v těle, ale především k neuronům mozku. Zde se hromadí ve své nejmenší
molekulární formě. Molekulový serotonin je používán nervovými buňkami pro šíření
elektrických impulzů přes synaptickou mezeru (což je mikromezera mezi každým spojením
každé nervové buňky v celém nervovém systému). Tyto impulzy putují po nervových
buňkách a prochází elektrochemickými procesy v iontových formách vápníku a draslíku
(dvou klíčových látek nervového systému), dokud nedosáhnou konců buněčných dendritů. Po
dosažení konce jsou elektrické impulzy převáděny na neurochemický serotonin. Ten je pak
"vymačkán" do mezibuněčného prostoru, aby se spojil a dosáhl druhé strany, což je počátek
dalšího nervového soma (lemu nervové buňky). (30)
Několik molekul může proniknout tím, co je v biologii známé jako "mozko-krevní bariéra".
Ty pak jsou přímo k neuronům. Pak je to otázkou jejich schopnosti napodobit jeden
z neutransmiterů. Naše neurony mají pro tento typ situace bezpečnostní zařízení.
Neurotransmitery mají jedinečný molekulární tvar a mohou zapadnout pouze do specifických
štěrbin na synaptickém povrchu. Mysl měnící drogy působí pomocí napodobování jednoho
z neutransmiterů.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.